Život k sežrání
„Myslíš, že to bylo moc?“
„Kolik jí je?“
„Jako mně!“
„Dobře, je jí patnáct, žije teda u rodičů. Bylo kolik, sedm večer… možná víc… Je ve svým pokoji, její matka je v kuchyni, otec se dívá s mladší ségrou na televizi… Ne? Představuješ si to?“
„Jo… “
„Najednou někdo zazvoní. Máma jde otevřít, ale otec se zvedne a řekne: ,V klidu, drahoušku, jdu tam!’ Otec otevře dveře a padne na květinářku. Je udivený, to je normální. A pak na kartičce uvidí napsáno Slečna …“
„Peletová,“ odpověděl jsem a zrudnul, konečně jsem pochopil, kam Sophie tím míří.
„Slečna Peletová. Jeho dcera. Dá květinářce deset franků a zavolá Claire. Matka se samozřejmě zeptá, co to znamená, sestra se začne uculovat a Claire vyjde z pokoje a ocitne se s celou rodinou okolo kytice, která je pro ni… Co bys dělal na jejím místě?“
„Bylo by mi trapně.“
„Takže přesně tak se asi cítila.“
„Já jsem ale blbec!“
„No jo, no…“
„Ale co jsem měl dělat? Nic? Zůstat v koutku a pořád na ni myslet?“
„Měl jsi být trpělivý! Pošle ti pohled a ty ji zahrneš kytkama a milostnýma vyznáníma! Uvědom si, jak tlačíš na pilu.“
„Ale ona mi přece napsala první!“